Za Filipem a Zdeňkem Sternbergovými

„Déjà vu“, blesklo mi hlavou, když jsem před čtyřmi lety vstoupila do pracovny hradního pána na Českém Šternberku. Postavu, na kterou dopadalo světlo z protějšího okna, jako bych znala, i když jsem se s ní měla setkat poprvé. Nepřehlédnutelný knír, košile, sako, ale také gesta, mluva, vystupování… snad jen těmi tmavými brýlemi se JUDr. Filip Sternberg (1956–2026) na první pohled trochu lišil od svého otce Zdeňka Sternberga (1923–2021), kterého jsem měla tu čest poznat dříve. Filipa Sternberga jsem pak viděla ještě několikrát, většinou v rámci nějaké kulturní nebo společenské akce na hradě, a pokaždé mě zaujal svou vrozenou noblesou a důstojností. Smutné zprávě, která přišla na začátku září, jsem proto jen stěží uvěřila: Filip Sternberg zemřel.

Advokát Filip Sternberg byl majitelem hradu Český Šternberk a zámků Březina na Rokycansku a Morány v okrese Kutná Hora. Byl čestným a devočním rytířem Maltézského řádu. Žil střídavě ve Vídni a na hradě v Českém Šternberku, který považoval za svůj domov. Koneckonců byl to on, kdo svému otci Zdeňkovi po sametové revoluci pomáhal se správou rodového majetku v Čechách. „Od začátku jsme hrad a další majetky spravovali společně, tatínek se soustředil hlavně na hrad, já na hospodaření v lesích a v zemědělství,“ řekl mi tehdy při rozhovoru do knihy Proti proudu řek a času / Sázava–Vltava, kterou vydalo Mezi řekami, z.s. Pokračovat v rodové tradici podle něj znamená majetek ochraňovat a předávat dalším generacím, aby zůstal pohromadě a nezanikl. Tento nelehký úkol po něm nyní převzala jeho jediná dcera Anastasia (1999), kterou měl se svou manželkou Susanne Sternberg von Berg.  

Přestože větší část svého života prožil Filip Sternberg v Rakousku, své dětství má spojené právě s Českým Šternberkem. Narodil se a do svých 12 let vyrůstal v Praze, od malička ale jezdil na hrad k dědečkovi Jiřímu, který se tu po znárodnění stal kastelánem. „Doma“ byl podle svých slov v Rakousku i Čechách, za svůj pravý domov ale považoval právě Český Šternberk. Tady měl svá oblíbená místa, třeba gotický hradní mázhaus nebo Brtnický rybník.

V posledních letech Filip Sternberg pravidelně podporoval čerčanský Hospic Dobrého Pastýře – jeho manželka a dcera si proto přály, aby místo květinových darů smuteční hosté právě jemu věnovali finanční příspěvek. Díky tomuto laskavému gestu přijal hospic od 79 dárců přes 240 000 korun.

Posázaví Zdeňka Sternberga

„Mým domovem je Posázaví“, říkal i Filipův otec Zdeněk Sternberg. Na hrad Český Šternberk „byl převezen“, jak mi kdysi s úsměvem řekl, když mu bylo osm dnů. A s přestávkou, vynucenou totalitou, na něm žil až do své smrti v roce 2021.

Se Zdeňkem Sternbergem jsem se poprvé potkala někdy na přelomu tisíciletí. Jako redaktorka České tiskové kanceláře jsem s ním tehdy připravovala rozhovor o tom, jak vypadaly Vánoce jejich rodiny na hradě. Dodnes mi utkvěl v paměti klidný, příjemný tón jeho řeči. A tak tomu bylo i v následujících letech, kdy jsem ho několikrát zpovídala už jako členka týmu Posázaví o.p.s., který Zdeněk Sternberg podporoval.

V jednom z rozhovorů mi popsal i svůj vztah k řece Sázavě, která ho odjakživa přitahovala. Měl s ní spojené vzpomínky na koupání, rybaření, ledy i vory. Proto jeho slovo nemohlo chybět v předmluvě knihy „Řeka Sázava 100 let poté… ve fotografiích Jaroslava Pelíška“, kterou vydala Posázaví o.p.s. v roce 2014. „Žádné mluvené nebo psané slovo, líčící proměny krajiny, nedokáže tak realisticky a detailně znázornit její stoletou proměnu,“ napsal tehdy Zdeněk Sternberg v úvodu zmíněné publikace. O dění v Posázaví se vždycky živě zajímal a měli jsme u něj dveře otevřené. Kde jinde, než u něj na hradě jsme měli uspořádat třeba slavnostní křest další knihy, která nese stopu Sternbegů – Jankow 1645. Tomáš Koch v ní popisuje neprávem opomíjenou tragickou bitvu, která přispěla k ukončení třicetileté války. A kromě fotografií z hraných bojových scén publikaci bohatě ilustrují reprodukce mědirytin dokumentujících průběh tohoto válečného konfliktu, které jsou ve sbírkách hradu Český Šternberk.

A do třetice další kniha – Sokolnictví –, kterou vydala Posázaví o.p.s. v roce 2020, kdy uplynulo deset let od jeho zápisu na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Autorem publikace, která vyšla znovu po více než 50 letech, byl právě Zdeněk Sternberg. Osobitým stylem v ní líčí sokolnictví jako „vznešené umění lovu“. Jeho kniha se stala nejen dokonalou učebnicí pro několik generací, ale také kronikou doby. Své první dravce cvičil Zdeněk Sternberg právě v lesích kolem Českého Šternberku – k sokolnictví ho přivedl strýc Bedřich Mensdorff –, rodiče sice tuto jeho zálibu přímo nepodporovali, ale tolerovali ji.

Zdeněk Sternberg studoval po druhé světové válce na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, z politických důvodů ale neodpromoval. Pracoval mimo jiné jako horník nebo kulisák. Po roce 1968 s manželkou a synem emigroval a žil ve Vídni. Po sametové revoluci se do Československa vrátil a žil v Českém Šternberku. Prezident Václav Klaus ho vyznamenal Medailí Za zásluhy.

Foto Zdeňka Sternberga: Jaroslav Jiřička

jt