Pohádková noc v ZŠ Postupice

Letos se děti nemohly dočkat pátku 28.11. Těšily se na Pohádkovou noc. 
Jen si představte: Přicházím ke škole, před vchodem svítí vánoční stromeček, okolo pobíhají strašidla – čerti, čarodějnice, loupežníci, vlkodlaci, kovbojové atd. Mám docela slzy na krajíčku. Jedno strašidlo si mě vezme na starost a ptá se, jestli jsem si přinesla klíč. Zkusíme odemknout dveře, ale nejde to. Musíme ke kováři, aby mi ten klíč překoval a já si mohla odemknout. Pak si nesu věci do třídy. Koukám, moje třída se přeměnila v ložnici. Černá dáma mi vysvětlila, co bude mým úkolem, abych vysvobodila zakletého prince. Pak jsme si všichni ukazovali pohádkové knížky, co jsme si přinesli a četli jsme si s vílami ukázky. Když jsme měli čtení dost, všichni jsme se sešli ve vestibulu. Tam se nám představila strašidla a vysvětlila nám, jaký úkol budeme u nich plnit a co za něj dostaneme.

Pak jsme se rozeběhli po prvním patře a sbírali slabiky za splněné úkoly. Nejvíce mi šlo skádání z papíru, navlékání jehly, hledání čarodějných potřeb a opičí dráha a házení míčků do koše. U zatloukání hřebíků jsem se málem klepla a hřebík vůbec nechtěl stát rovně.Vyťukání rytmu a představení mé osoby docela ušlo, ale skládání kostek podle obrázku byl docela horor. Museli mi pomoci loupežníci. Ale 9 slabik jsem získala. Pak jsem musela do přízemí. Tam bylo úplně zhasnuto, jen v dálce bylo malé světýlko. U něj byl čert a spolu jsme skádali zaklínadlo. Když jsem se ho naučila, šla jsem se dívat na video, kde běžela pohádka „Princové jsou na draka“. Skoro všichni úkoly splnili. Společně jsme si zazpívali s kytarou písničky z pohádky na videu. Pak přišla černá dáma a řekla, že nastal čas vysvobodit prince. Museli jsme čarovat a všichni říct zaklínadlo. A hádej, kdo se objevil? Jako prince už ho nepamatuju, ale znám ho jako doktora z Pojišťovny štěstí. Jmenuje se Jan Čenský, prý mu máme říkat Honza. Přečetl nám pohádku o vodníkovi. Pak už jsem byla ospalá. Navečeřela jsem se, umyla a šla spát. Ráno se mi nechtělo ze spacáku, ale vstala jsem.

Velké děti si vyprávěly o tom, jak o půlnoci plnily bobříka odvahy. Po snídani nastalo odměňování. Dostala jsem diplom za to, že se nebojím, nestýská se mi a umím si hrát. Mohla jsem si vybrat i odměnu. Příští rok přijdu určitě znovu. 
Asi takhle nějak se děti doma rozpovídaly. Vy si více můžete prohlédnout na stránkách školy www.zspostupice.cz.
                                                            
Miroslava Ottlová